"To je život, buď se s tím popereš nebo to vzdáš..."

13. října 2016 v 20:40 |  Ze života
Krásný večer.

Měla jsem připravený článek. Hodně dlouhý článek. Vypsala jsem se v něm ze všeho, co se poslední dobou stalo, popsala jsem v něm celou dovolenou... psala jsem ho postupně asi tři týdny. Včera se mi smazal. Zbyl mi první odstavec?! Nepochopím. Nasralo mě to dost!
(Ale dobře pro vás, ušetřím vás tím mnoha citových výlevů).

Jsem si vědoma toho, že jsem tento blog začala psát s tím, že bude o zdravém životním stylu, mém cvičení a jídelníčcích.
Nakonec je poslední dobou o mém osobním životě.
Myslím, že si nikdy srdce vylejvat nepřestanu, proto to nebudu slibovat. Ale slibuji, že už tu teď bude více jiných článků.

S postavou i cvičením jsem zase na začátku. Díky alkoholu, cigaretám... přibrala jsem, nic neudýchám... sílu nemám. Ale o tom příště...


Začnu tím, co je aktuální.

Nastoupila jsem do nové práce (ve které už zase nejsem). Jako pečovatelka do domova pro seniory.
Na první směnu jsem šla s bolestí v krku, zimnicí, nemohla jsem vůbec dýchat. Jenže jsem den předtím byla na lékařské prohlídce a byla jsem v pohodě. Jelikož už byl domluvený nástup, šla jsem tam i přesto, jak mi bylo zle.
Na první směně byl fajn kolektiv. Domov má 6 oddělení, na našem je 54 klientů, polovina ležících. Ráno se dělají hygieny na lůžku, všichni se převlékají, přebalují. Potom se rozváží snídaně, lidé se krmí. Po snídaních se lidé polohují a každý den se 10 lidí koupe, u nich se dezinfikuje a převléká celá postel. Následuje půl hodinová pauza, podle toho, jak se stíhá. To do sebe většinou něco nahážu a jdu na balkon na cigáro. Po pauze se lidé připravují zase na jídlo, jde se pro obědy a zase dokola. Po obědě polohování, prádlo, svačiny, papírování, nádobí, večeře. Pořád se tam něco děje. Nejhorší ale je, jak ostatní mají systém a jde jim to rychle. Já to s těma lidma takhle neumím a připadám si nemožná.
Po 12 hodinách mám pocit, že mi nohy upadnou. Na denní musím vstávat ve 4 ráno, po pátý hodině jdu na autobus a domů se vracím před sedmou večer.

Druhá směna byla opět denní. Jiný kolektiv. Hrůza! Já měla celý den co dělat, abych potlačila slzy. I tak se mi to moc nedařilo a měla jsem úplně skleněné oči. Prostě jsem to nevydržela. Jsem přecitlivělá a vím to. Bylo toho na mě moc (to se dozvíte ještě dále).
Byl to na mě neskutečný nátlak. Kolegyně neochotný, tvářily se, že jsem přítěž. Jedna z nich byla "extrém" - pořád nepříjemná, odsekávala... byla na mě hnusná. Jenže já jsem slušná (až
moc) v těhle věcech (ještě, když jsem tam nová), takže si klidně nechám srát na hlavu, usmívám se... udělám, co mi kdo řekne a nic na to nenamítám. Jsou lidé, kteří se pak chovají ještě hůř a využívají toho.

Třetí směnu jsem měla noční. Ta nebyla tak náročná jako denní. Večer při hygienách byl ještě fofr. Když mě kolegyně poslaly k jedné paní samotnou, že to zvládnu a šly na balkon na cigáro, byla jsem vážně nadšená. Bála jsem se, abych něco nepokazila a aby mi nevynadaly. V takové atmosféře se nedá pracovat. I jedna klientka se mě zeptala: "Dneska je tu dusno, co? Taky to cítíte?" Řekla jsem, že jsem si ničeho nevšimla... ale já to pociťovala, až moc.
Na noc jsme tam byly dvě. Přes noc se lidé polohovali... když bylo třeba, přebalovalo se. Každou noc v týdnu se podle rozpisu dělala mimořádná práce. S kolegyní jsme myly a dezinfikovaly koupelny. K ránu se připravila jídelna, uvařily se čaje apod.

To ale nebylo to nejhorší, co se stalo.

V minulém týdnu příteli umřel tatínek. Člověk, na kterého byl fixovaný, se kterým trávil hodně času. Už jsem vám tu psala, že byl nemocný. Celé tři měsíce, co spolu s přítelem jsme, nás tohle provázelo. Tehdy to zase začínalo - zhoršování/zlepšování stavu, nemocnice, propouštění, operace...
Měla jsem to rozepsané víc, ale nechce se mi o tom psát znovu.
Je to všechno teď tak zku*veně těžký! Musím být sprostá, musím... nedokážu to popsat jinak.
Stalo se to právě odpoledne před mou druhou denní službou. Spala jsem asi dvě hodiny. Nejedla jsem. Jak tam na mě pak byly kolegyně nepříjemný, padlo to na mě.
Přítele to samozřejmě sebralo nejvíce. Ten večer mi psal, že má blbý myšlenky, že mu tím dnem zčernal svět a nic už pro něj nemá smysl.. doma jsem brečela a snažila se ho podporovat.
Pak dodal, že kdyby nebylo mě, nemá už důvod... že nemít mě, nezvládne to. :(

Od té doby je to ještě těžší. Řeší se i plno věcí okolo, vážných... a přijde mi, že je všechno totálně na hovno. Ne ono mi to tak nepřijde, ono to tak je.

Do toho přítel poslední dobou vůbec nejedl. Ne, že by nechtěl, ale nervy mu to nedovolí. Zhubl 8kg a to byl vždycky hubený. Nejí dál. Také se bojím, aby neudělal nějakou kravinu.
Minulý týden mě také seznámil s mamkou.
Poprosil mě, abych s ním šla na pohřeb. Taťku jsem bohužel poznat nestihla. On mě chtěl poznat po uzdravení... Ale jako podpora, kterou přítel chtěl, jsem šla. Bylo to předevčírem. Vzal mě jako nejbližší rodinu. Večer se mi omlouval, že mě tam takhle vecpal. Řekla jsem, že mi to bylo hloupý, ale že si toho na druhou stranu vážím... řekl, že bych měla, že by tam jinou holku takhle nevzal. Navíc po 3 měsících vztahu. Takhle, že žádné ještě nevěřil. Bývalé, že nevěřil ani po 3 letech, jako mě teď... a že by se jen nerad spálil...

Nedokážu se z toho ani vypsat.
Doma se mi chce pořád řvát.
Z toho, co se děje. Z toho, jak se přítel trápí. Z toho, co ve svém věku musí řešit.
Z toho, jak vypadám. Kvůli tomu mám opět nepopsatelné stavy.
V domově pro seniory jsem skončila. Neměla jsem na to psychicky. Ještě mi nabídli, jestli bych nechtěla přeřadit na méně náročné oddělení.
I když přítel říká, jak to s ním mám teď těžký, tvrdím, že vůbec. Ale cítím se jinak. Cítím se ze všeho už absolutně... nešťastná. Ale přidělávat mu další starosti vážně nechci.
Myslím, že jsme toho společně zažili za tři měsíce až až... věci, které musíme řešit... chtěla bych, aby to bylo za námi. :( Všechno vyřešený.
Bojím se.
Záleží mi na něm jako ještě na žádném z předchozích partnerů.

Dneska jsem šla na pohovor do nemocnice.
Od listopadu nastupuji na gastro.
Nedělala jsem zdravotnické výkony 5 let. Tady je to prý náročné - často lidé s rakovinou. Budu se muset znovu naučit odebírat krev, dávat injekce, infuze, budu se muset naučit orientovat v lécích, dokumentaci, v přípravách lidí na vyšetření, operace...
Budu se muset naučit úplně všechno. Od začátku.
Na oddělení je i JIPka, nemají to odděleně. Dneska mi ukazovala jeden z pokojů - "Tamhle jsou normálně přístroje, pumpy..." "Hmm, jo.. jasný" (neumím s ničím!)
Snad to zvládnu a vydržím!
Před nedávnem jsem psala, že je mým snem si dodělat dálkově VOŠku a být v budoucnu sestřičkou. Školu jsem nepotřebovala a mám strach jak blázen.

Mějte se krásně.
PS.: O té dovolené někdy jindy. Až nebudu líná to znovu sepsat.

..hrát na Tvý záda
dvě slova, ze kterých se skládá
příběh náš
ještě nekončí
snad nikdy neskončí...

Nobody knows
Nobody knows but me
Me

Tak to je život,
buď se s tím popereš nebo to vzdáš,
buď tě to zničí nebo něco dá,
a co tě nezabije může zabít kolem tebe,
jiný pak čekaj, že se po tejdnu zas cejtíš skvěle,
je to horská dráha emocí,
zkurvenej kolotoč těch vyjebanejch nemocí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Melly Melly | Web | 14. října 2016 v 9:00 | Reagovat

Mrzí mě, jak se teď cítíš a kolik toho na Tobě leží. Přeji ti mnoho sil, abys byla schopna to všechno unést. Snad ta práce na gastru bude lepší.

2 B. B. | E-mail | Web | 14. října 2016 v 14:57 | Reagovat

No mám trochu slzy v očích, po přečtení článku :/.
Já mám také brigádu v domově pro seniory, ale je to jen brigáda, takže tam nejsem pořád a kolektiv celkem v pohodě, mně jde spíš o to, že tu práci nedělám s láskou a to by se asi dělat měla, proto stejně, jak si mi napsala ke mně na blog, chci jít na peďák, protože chci jednou učit češtinu a možná na zdravotní škole ošetřovatelství, nikdy nechci dělat dvanáctky, nezvládla bych to psychicky, stačí mi tohle jednou za čas. Naprosto se na to nehodím, musím se v práci hodně přetvařovat a usmívat se na lidi, i když mám chuť s tím fláknout a odejít.
Neboj, v nemocnici to zvládneš, ale kolektiv už si bohužel nevybereš.
Je dobře, že má tvůj přítel od tebe takovou podporu, je mi to líto :(.
Drž se a zase bude líp!

3 Rose Tascher Rose Tascher | E-mail | Web | 14. října 2016 v 15:34 | Reagovat

Proboha :-o to mě mrzí, že v těch prvních měsících, kdy je člověk nejvíc zamilovaný a má se vznášet na obláčcích, vy jste rovnou v pekle :(( Moc vám oběma držím palce a přeji sílu :*

4 Lucienne Lucienne | Web | 17. října 2016 v 11:53 | Reagovat

Je mi hrozně líto, že to máš teď takhle naprd.
Dokážu si představit, jak to máte teď s partnerem těžký. Ale na druhou stranu stavíte docela pevný základy. Když někdy blízký umře, je to nahovno, ať jsi mladší nebo straší, ale věřím tomu, že to spolu zvládnete.

Taky si myslím, že jsi přehnaně sebekritická a že rozhodně nejsi tlustá, ani špekatá, ani nic takového. Jsi krásná Lucie!

Posílám ti sílu, úsměv a co nejvíce pohody. Věřím, že bude líp :-)

S láskou, Lucienne ♥

5 void void | Web | 21. října 2016 v 23:06 | Reagovat

riešiť také veci v tak mladom veku... držte sa. nedokážem si to ani trochu predstaviť.

6 Jajinka Jajinka | Web | 25. října 2016 v 10:15 | Reagovat

Mrzí mě, že to máte ted s přítelem tak náročné. Buď mu oporou, vrátí se ti to ♥ Hodně sil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama